Od hlavní cesty lákala mne v luka
a byla vlhčí, kluzčí v každém kroku,
jen husté sítí stálo po mém boku
a slyšel jsem, jak blatuchy květ puká.
Jak tajná, cizí vedla by mne ruka,
dál šel jsem, žába, zlatý proužek v oku,
vstříc mihla se a tryskla v prudkém skoku,
kde chřástala, slyš! píseň jednozvuká!
A vše tak ospalé a vše tak líné,
vrb kmeny shnilé ku bahnu se kloní,
zvuk, jak tu vzniká, unavený hyne.
Zde tichem příroda tvář sobě cloní
a slouchá, čas jak tiše nad ní plyne,
jak mrtvých dechem planý balšám voní.