Co nazpět vrhá plocha broušená,
co přes den celý zjevů zachycuje,
co podá věrně, na mžik zobrazuje,
než zatlačí to nová proměna!
Co lidskému je hlasu ozvěna,
jež chvilku zní a pak se oddaluje,
to oku, jež se do tmy pohružuje,
skla bývá hlať – pro příští bezcenná.
Však moci na ní jednou zadržeti,
co obrážela za den jediný,
svět celičký by mohla obrážeti.
Však slyšet nazpět z lesů rokliny,
co přes den spadlo s mraků tam a snětí,
hrom ztich’ by s bouří, dítě vteřiny.