Ve úvalu skal stojí starý mlýn,
mech na střeše má, kola puklá, shnilá,
v nich proplítá se planá růže bílá
a místo vody padá na ně stín.
Pln olší, bříz a vrb je skalný klín,
pod hřídelem kol vlaštovka se skryla,
jí nad hnízdo se střemcha naklonila
a bílé květy pláče do ruin.
Ku zřídlu, které teče v pomněnkách
přes kamení, pít skáče pěnkava,
a za ní světla po pěšině hrají.
I staneš, hledáš cosi v myšlenkách...
a nenajdeš – však tušíš, mlhavá
zvěst míru v srdci lidském není bájí.