Eskurial tmí se jak mohyla velká,
noc juž vstává nad ním, pomsty roditelka.
V koutech šerých komnat zlé svědomí sedí,
v duše dno se dívá, ale slova nedí.
Uklání stráž kopí i muškety zvedá,
mlčky mihla ze vrat postava se šedá.
Kráčí v pusté sady. Šumí vodomety,
mrtvých dechem těžce dýchají kol květy.
V dlouhé aleji, kde stínů hra se sbíhá,
druhá postava se nachýlená míhá.
Potkají se mlčky, rozejdou se znova,
fontan obcházejí mračni, beze slova.
Chvílemi jen v šumot vodomet jak šplíchne,
schýlený stín první tiše „Carlos!“ vzdychne!
Chvílemi jen v šumot stromů větru letem
„Flámsko!“ vzdychne druhý chvějícím se retem.
A zas potkají se, nad fontanem stojí
a zas rozejdou se, druha druh se bojí.
Když děs táhne nocí, smutek vichrů echem,
tak se ti dva vlci zpovídají vzdechem.