A věren geniu, jenž posud ved’ mne žitím,
číš vínem naplním a hýřím v starých snech,
a cestu vzpomínek dum posypávám kvítím
a hledím do krbu, jenž září v plamenech.
A zvedám pohár svůj – hle, v barvách duhy hraje,
s ním plesá duše má jak skřivan v azuru,
a dávno pohřbené a oplakané báje
juž noří perlami se z jeho purpuru!
A slzy bolesti, jež na dno číše klesly,
se lesknou démanty a hoří rubíny.
Ó proti poháru, jejž ruce ke rtům vznesly,
jak malicherny jsou všech moří hlubiny!
Jen v číši slunce spí! Nuž ať v mé nitro bije
a strhá ohněm svým snů závoj mlhavý!
ať tobě písní mou, o duchu poesie,
ve hymnu vítězném své zahřmí pozdravy!
Buď věčně požehnán, jenž nad propastmi nitra
jsi rozbil světlo své jak nad vlnami bůh,
jenž blesky myšlének nám chystáš příchod jitra,
kde v stínu palem tvých si zdřimne lidský duch!
Buď věčně požehnán, jenž k idealu drahou
ve mlhách před námi jdeš sloupem ohnivým,
jenž krásu, dceru svou, nám ukazuješ nahou,
rty její nachýliv k rtům našim žíznivým!
Buď věčně požehnán, jenž lásky křídlo bílé
jak vějíř perlový nám skláníš ku čelu
a růže k poháru a cypřiš ku mohyle,
a slávu, fenixe, nám vzkřísíš z popelů!