Zda viděls, nad lesy jak do výše se vzpjali
a k jihu končinám jak létli jeřábi?
Můj zrak spěl za nimi, neb na svá křídla vzali
i moje naděje i vesny půvaby.
Zda viděls, v údolu jak léto v umírání
chce v spěchu vyzdobit svou rakev poupaty?
Ó čím byl nivám květ, čím srdci lásky plání,
když snové mladosti jsou s květy rozvaty!
Zda viděls, révy peň jak objímá strom holý
a s hrozny plnými se houpá na kmenu?
Hle, z těchto zlatých zrn zdá neplá v tvoje boly
květ s vůní zašlých jar, svět snů a plamenů?
Co zbylo nám, se ptáš, když srdce trudem spjaté
na věnce hřbitovní tká snů svých lupínky?
Nuž, rychle zprahlým rtům dej hroznů víno zlaté
a duši truchlící dej víno vzpomínky!