U ráje mého stojí anděl, nahý
meč v ruce třímá, kolem hlavy duhu,
a křičí na mne: „Zpátky k tvému pluhu,
těch víc jak ty, kdož sešli z pravé dráhy!“
A v studu nazpět zrak slzami vlahý
se vracím v jho, všednosti do popruhu
skráň pyšnou kloním, z duše dělám sluhu,
a z myšlenek svých duše svojí vrahy.
Jsem člověk všední, úsměv kolem úst
zas mechanicky dělám vše, co třeba.
Kdes v dáli anděl písní mojich pláče.
Pod sněhem myšlenka svůj čeká vzrůst,
zář slunce nad ní chladným svitem skáče,
a básník nádenničí – pro kus chleba.