Před lety šel jsem tudy. Tráva měkká
až do úvozu zasáhla svou vlnou,
a zeleně se rozlévala řeka
zdí hřbitovní, výmolů srázných plnou.
Ten hřbitov skoro pod keři již mizel,
sta bříz a habrů clonilo mu kříže,
kam's šláp', kvet' jitrocel a douška, svízel,
sta girland u vrat obepjalo mříže.
Vše hroby halily se pod zelení
a shora celý příboj zlatých klasů
se tlačil ze všad – Stopy dnes tu není,
jež dýchala by starý klid a krásu.
Zeď bílá teď se táhne linealem,
houšť stromu probrána je i houšť křoví,
v tom koutě drahém poznávám se málem;
jen mrtví si as dole stejně hoví.
Však co tu kdysi vřelo z plné číše,
jas, vůně, chlad a lesní poesie,
pod vkusu pravítkem ve chladné pýše
se laciným zde pozlátkem jen kryje.
Dřív ovšem poušť to byla nehostinná,
teď pravidelný je to hřbitov řádný;
jdu lhostejně kol, žel úponek vína,
žel trsů divizny! – Jsem v srdci chladný.
A myslím: Hrob je hrob vždy ve svém jádru,
ať keřů tisíc, ať jej hlína kryje,
leč hrobem když, ať mluví aspoň k ňadru
tím sledním zbytkem poesie!