Zmije.

Znáš onu skálu. Julie, Romea jsme druhdy hrobem žertovně zvali ji; před mýtí stojí, černé sosny za ní se zvedají starých lesů.

Tam jednou vystoup’ v dumě jsem tísnivé, jen v smutku svého pohřížen hlubinu a bez účasti k všemu, tupě patřil jsem do dálky... Lesy, lesy

se vlnou jednou táhly až k obzoru: tu syté černí tměly se pod nohou, dál tmavé, dál jak šedé mračno, modravou čarou až přešly v nebe.

Den parný horkém ve vzduchu kolébal jen lehce štíhlých borovic vrcholky, svým ostrým stříbrem plály břízy vzdušně se blankytem rýsujíce.

Tu náhle v nebe jako šíp z tětivy trysk’ velký ostříž ze stínu lesního, zakroužil třikrát ostře vzduchem, utkvěle jako bod náhle visel.

Mé oko za ním těkalo pozorně, já hádal: jistou vidí on kořist svou, ji z výše bystře pozoruje, aby se bleskem v ráz na ni sřítil.

Mé oči prostor bezmezný hltaly i ptáka, dravce, malý bod visící, a nevěděl jsem ani při tom, zmije že sluní se u mých nohou.

Snad na tři kroky bleskla svým krunýřem se lesknouc v slunci, jazykem dvojklaným si hrála, na mne stejně zřela, jako já díval se na ostříže.

Pták číhal s výše zrovna jak v hlubině had číhal zdůli – nemaje tušení já v středu stál jsem... Hrozná chvíle! Ostříži lup čím byl, já byl hadu.

Za ptákem, který ve vzduchu bez hnutí jak tečka visel, opilý sluncem zrak se stáčel... v tom syk ostrý, krátký obrátil pozornost moji dolů:

A já zřel zmiji. Jazykem dvojklaným si hrajíc pevně na mne se dívala, já kovové zřel pruhy v slunci, falešnou modří jí hráti hřbetem.

A rázem pudem záchrany uchvácen já vrh’ se střemhlav nedbaje výšky té se skály dolů na mýtinu, deptaje zimničně klest i kámen.

A v trysku dřív jsem nestanul, udýchán, až za mnou octla se mýtina, svých jahod nachem lákající nadarmo oči mé polekané.

V sled, když jsem stanul, toto jsem k sobě děl: „Jak nedůsledný člověk jest v citech svých! Před chvílí vystupuje hvozdem, v bolesti tupé již smrt jsem vzýval.

A jak by sama příroda uhodla v mé nitro patříc tužbu mou nejhlubší, do cesty poslala mi zmiji mníc, že mám odvahu Kleopatry.

Proč neměl jsem jí? Života silný pud byl právě mnohem v chvíli té mocnější, on bolest zdusil v okamihu, k útěku okřídlil smělé paty.

Jak hravě mohlo všecko být skončeno! Dřív, než jsem tušil! Neměl jen syčeti. plaz hloupý, o lup připravil se, svědkem se mojí stal zbabělosti.

Nechť! S čela pot jsem setřel si horečný, pil s novou slastí blankytu oceán, i lesů rozvlněné moře, v které sjel s lupem svým právě ostříž.

Tak celé kouzlo života kypící ve tváři smrti nejlíp se ocení, tu chápeš: Život, byť i nahý, nejvyšší všeho jest v světě triumf!