Ach, štěstí, snové, illuse a vzlety!
Co platno všecko, skutečnost nám nedá
vzplát květem plným, náš se chudý zvedá,
a bezlistý jak ocúnové květy.
Jen odkud beřem sílu svou a vzněty
v boj nový, v kterém závist hrozí bledá,
kde každý vzdech a sten dí: Běda, běda!
nad propadlými, ztracenými světy?
Zda z tebe, lásko svatá, nesmrtelná,
jež stále doufáš stokrát probodena?
Zda z tebe, divný, sladký zvyku žití?
Co obraznost chce smavá, ruka dělná,
vše duše rve a chytá, dřív než změna
ji schvátí – boje žluč však vždycky cítí.