Rci, zdali poznáš moje tahy ještě? –
s života stromu já jsem lístek svadlý,
na jehož svěžesť záhy sněhy padly,
a jehož zeleň praly zimní deště.
Tu pomni jenom na minulé časy,
když v retů tvojich sladkém čarozvuku
tvá milá ruka moji tiskla ruku
a nebo moje probírala vlasy.
Kdy oči tvoje, lásky večernice,
se jemnou něhou na mne usmívaly,
kdy vzdechy tvé mým ňádrem zachvívaly,
všech rájů ráj mi v srdce čarujíce.
Rci, zdali poznáš ještě tahy moje,
zda ukryješ je v srdci přehluboko,
zda nad nimi tvé bdíti bude oko,
když překvapí tě zápasy a boje?
Ó zírej na ně často v roztoužení!
Snad překvapí tě někdy odpovědí
ty kalné oči a ti rtové bledí –
že nad tebe mi v šírém světě není!