Mé srdce opět v tvoji náruč spěchá,
v něm sídlí opět lůzná zpěvu víla,
tož od chvíle, co sluch můj opojila
tvých milých řádků hudba sladkodechá.
To bůh sám ví, kolikrát jsem je čítal
a kolikrát jich tajný smysl hádal,
v tom drahém písmu jak v tvém oku bádal
a květy písní z něho k věncům splítal.
A bůh sám ví, kolikrát jsem je líbal,
a jejich hudbou stišen milohravou,
mnil jsem, že křídlem anděl nad mou hlavou
v sen lásky naší zpět mne ukolíbal.
O sladké kouzlo šťastné minulosti!
tys sluncem nocí mých! – mých bolů těcha!
a nechť mne osud věčně hynout nechá,
když tebe mám... já bohatý jsem dosti!