O neříkej, že poslední jsi byla,
jíž svěřil jsem svůj osud nehostinný;
já v cizí srdce nerad metám stíny,
a cizí radost svatá mi a milá.
Však teď, když šíp jest vymrštěný z luku
a když začíná srdce moje zrývat,
tu darmo lkát, tu darmo boly skrývat
a darmo zvedat ku modlitbě ruku.
Já nevím sám, kam šine se má noha,
já mimo tebe jiných nemám přání,
můj život hrob – z nějž není z mrtvých vstání,
můj život chrám – z nějž vyloupili boha.
I písně mojí povzdech tichne záhy,
já nechci ani, by dolétla k tobě,
by budila, co dřímati má v hrobě,
mně klid tvé duše jest až příliš drahý...