„Jen v noci svatého Jana
prý kvete kapradí,
kdo v lásce mnoho trpěl,
vše prý mu nahradí.
A já jsem trpěl mnoho
pro bílé tělo tvé,
až divá bolest z toho
mi bídné tělo rve.
A já jsem trpěl mnoho
pro sladkou duši tvou,
až ztrácím rozum z toho
i smysly najednou!
Já půjdu za kapradím,
až půlnoc odbije,
svou cestu neprozradím,
ať mne to zabije!
Je utrhnu a zlata
mi spoustu dá ten květ,
že z bídy svojí bláta
se vzpnu nad celý svět!
A potom se čtyřspřežím
pro dívku zajedu,
a ne – ať mrtev ležím
krkavcům k obědu!“
Tak děl a vyšel v noci
do pustých, strmých skal,
kde kouzelnou mocí
květ zlatý vyrůstal.
Po skaliskách se šplhal,
zřel sbor křepčících děv,
až úzký chodník zvlhal,
to byla jeho krev.
Tu větve jen se chytil,
květ zlatý před ním stál,
on vzpjal se – a se zřítil
v bezedno pustých skal.