Ne slzy rosné, jimiž zory líce
se skvěje, a jež slunce lehce slíbá;
Zde hoří zlaté slzy pryskyřice.
Jsem strom, do jehož kůry říznul osud
dost hluboko, až duše roní slzy,
a rány mé jsou nesceleny posud.
Mé slzy zlatem planou, písní zvoní
a stuhlé v jantar, vděkem jar, jež přešla,
jak na růženci zrna ještě voní.