„Tak světa běh se vždycky stejně splítá,
co odpor zde jest?“ – říkával můj děd –
„dle jedničky své každý nicky čítá,
však jedničku svou před ně staví v před
a vždy se sklame, u jedničky nicky
vždy teprv cenu dělají,
a marný každý boj zde athletický,
ať krušíš se a svíjíš potají.
A tak ti pravím, hochu můj,
jen to si pamatuj:
„Nes tiše každou v žití pohromu
a neubližuj nikomu!“
Můj děde, nevím, kterém na hřbitově
ty dlouhá leta hniješ, práchnivíš,
však cítím sílu ve tvém prostém slově,
jež nad klam, urážky mne vznáší výš.
Pud každý zkrotil jsem již demonický,
i vášně, jež se na dně zmítají,
chci jak ty žíti, prostě jen a lidsky,
ať nicky kolem lítají.
A zpět po letech, děde můj,
dík pravím, za ten pokyn tvůj.
Chci tiše nésti každou pohromu
a neublížit nikomu!