Zkušenost je stará panna,
nudná někdy, moudrá vždycky,
žádná netkne se jí rána,
osud lidský
hádankou jí nikdy není,
probuzení
z klamných v beznaději
snů vždy trofej její.
Čeká tichá na ženicha,
ten jak motýl dále letí,
zkušenost jen za ním vzdychá,
v mládí nemohla mu spěti
do objetí.
Však se dočká,
sněhu vločka
až napadne v jeho vlasy,
ocení pak její krásy.
Stará panna pedantická
má svou normu,
na vše formu,
celkem k štěstí apatická,
v soudu svém však vždycky lidská.
Květů málo
zbylo a již vyvětralo;
čas vše stírá,
ona však to všecko sbírá:
trochu pýří, trochu mechu
pro útěchu,
pokud člověk neumírá.
Dobře ví, nechť dnes se nehne,
naposled že každý vběhne
v její náruč, proto čeká,
mládí bouř ji nepoleká.
V posled všecko takto zřídí,
svět i lidi,
žeň svou sklidí,
ženou k boku tobě lehne.
Ovšem ženou trochu chladnou,
vždy však lepší – nežli žádnou.