Kdys vtělil se bůh v čistý mramor řecký
a pozděj v tělo ženy, týž a jeden,
vždy nabízel tak člověku svůj eden,
mír, štěstí milenců a úsměv dětský.
Tu volal „Láska!“ a tam žehnal Krásou,
tam „žijte v štěstí“ a tu „milujte se!“
však jeho hlas – hlas zbloudilého v lese,
i odešel a skryl se mračen řasou.
A mluví jen juž v tónech nebo v básni.
Ó kdyby raději chtěl bleskem býti
a plameny v ta čela tupá vrýti:
Chci, buďte lidmi, svobodni a šťastni!