Vy ptáte se, kdy člověk žije?
V malé jen vteřině času,
paprslek světla jen pije,
a juž má sníh na svém vlasu.
Před ním je temno i za ním,
čas kladivy buši mu k skráním
a každá chvilka dí: Raním!
Hodiny vlákna jsou šerá,
z nichž věčnost spřádá si šat,
slast jeho – bolu je dcera,
vzpomínka – jeho je kat.
Vy ptáte se, kde člověk žije?
On sám to ubožák neví,
Ve suchém chrastí spí zmije,
ve mraku Zevovy hněvy,
pták na větvi a škeble v moři,
brouk zlatý ve ňadrech růže,
člověk – ten žije v hoři,
v náručí smrti, jež úže
ho tiskne k sobě, seč může,
a vždy a všady.
Ba nikdy nebyl on mladý!
Všech živlů a potvor on hlady
vždy sytil krví a mozkem
v žluči i zápalu božském.
A přece ten kyklop slepý
má v duši věčnosti zážeh,
že v život velkolepý
jak v Pygmaliona pažech
se božstvo k světlu v něm hlásí
přes prostory a časy!
Ba všecky staré ty střepy
kterými škrábá svůj hnis,
hvězdami zaplají kdys,
a obrovské vesmíru tepy
v něm najdou slední svůj rys.
A záští, všednosti hmyz
a šibenic rezavý hřeb
snem budou strašlivé chvíle,
až ozářen v Herakla síle,
ve vlastním obrozen díle
na prahu věčného cíle
povznese do hvězd svou leb!