A děkovat musím přece
za život, jenž roven řece
v neznámé bezdno se řítí.
Břeh jeho přece měl kvítí,
a když i bylo ho málo,
to, mládí nachem co plálo,
za to přec stálo!
V těch roztříštěných snahách,
v těch znavujících drahách,
v těch slz žíravé soli,
v té potem vlhké roli,
v té plísni a v té vřavě,
v té tísni a v tom davě,
v té strázni a v tom trudu,
v té bázni a v tom studu
přec jako zázrak božský
nad rozvaly a trosky,
jak z pěn zrozená stála,
se žena pozvedala –
ta za to stála!
V té bídě a v té rmuti,
v té mroucích listů žluti,
v té směsi svadlých květů,
v té tříšti spadlých světů,
v té slině, již má záští,
v té vrásce, jež skráň vraští,
v té žluči a v tom hnisu,
v tom lidské kletby rysu,
v té zradě, jež jest zmije,
v té péči, jež krev pije,
všech matka vlast vždy stála
a ruce pozvedala –
ta za to stála!
A proto zhrdaje láním
chci mříti s usmíváním,
a skončit – děkováním.