Když nejvíc kypí mužná síla
nám v mozku, žilách, údech všech,
v ráz jakby krev se zastavila
a mráz cítíme ve ňadrech,
sníh na srdci i na vlasech.
Ó cítím to, největší trest
to, závist bohů, stáří jest,
a bojím se, jak též mi bude v smutných jeho dnech.
Dnes ještě v hlavě steré plány,
co výbojů a podniků!
A zítra všecky rozdupány
a zničeny v ráz, ve mžiku!
Juž nerozumíš slavíku,
neb neslyšíš víc jeho zvěst.
Ó závist bohů, stáří jest,
jsi velký dnes a zítra řeknou k tobě: bídníku!
Strom ovšem ztrácí svoje listí,
však nové jaro je tu zas,
a hvězdy v pádu jen se čistí,
by temnem víc plál jejich jas;
jen kmet zůstane suchý klas
na mezi opuštěných cest.
Ó závist bohů, stáří jest,
žel, že jim pomahá v tom slepě nejvyšší bůh: Čas!