Jak řeka teče k moři, lidské plyne žití.
Ó lesů taje stinné, kdes v horském zátiší,
kde šumným sítím nahá těla nymf jen svítí
a jara vůně všecky kam květy nadýší;
včel zlatokřídlých roj, motýlů rubínová
tam křídla s azurnými se hravě míhají,
tam hvězdu s nebe spadlou jahoda v květu chová
a faunů píšťaly se s echem stíhají,
jak ňadra mladých dívek se vlny zdvihají.
Ó dětství, dětství sladké, ty jsi rovno zdroji,
tak tiše dny tvé skanou, jak rosa na lupen,
tvým světem prsy matky, jež tě blahem kojí,
tvým žitím na bělostných těch prsech dlouhý sen;
pak druhů milých hry a tance, smích a zpěvy,
na pastvách besedy při táhlém řevu stád
a první zkoušky bojů, ty dětské vzdorné hněvy,
pych vítěze, hlod smutku, jenž usmíří se rád –
ó růžové vy svity krvavých Iliad!