Máť duše vlastní život; v světa víru,
ve hluku událostí sama spřádá
své sny a dumy, hned svá křídla skládá,
jest jako po dešti květ tichý v míru.
A náhle rozletí se po vesmíru,
hřmí vulkánem a se živly se hádá
a děsně vzkřikne! křik ten v prázdno padá,
zní, jak by struna praskla na klavíru.
Z ní obrazy se cizích krajů noří,
jež viděli jsme někdy v prvním žití,
znáť duše ticho pouští, hudbu moří.
A v pralese jak, noha kde se boří
ve shnilém listí, tak i duše cítí
ty vrstvy, z nichž se jádro její tvoří.