Tak málo my zmůžem a chceme vždy víc,
a mluvíme, řečníme z plných vždy plic,
však život – ach, prchá dále;
den po dni se noří v tom z věčnosti mlh,
ať bolestí, radostí, pohled náš zvlh’,
chcem přebít eso i krále.
A máme jen sedmičky ve dlani své,
a Osud nás dál a dál přebíjet zve,
čím? – těmito caparty v dlani,
a nežli se nadějem, konec hry již
a dožit je život náš, dopita číš
a přijde umírání.