Vždy proti živlům člověk bude malý,
ať v myšlénce se orlem k hvězdám vznese,
ať stihne je! vždy děs ho schvátí v lese,
když neproniklý noci stín vše halí.
Ať vlny, oři zpěnění, se valí
mu v chaty vrata, jež se větrem třese,
ať oheň, rudý kohout, zpívá v plese
na střeše mu, žár křídly sije v dáli;
ať země, které zvyk jak pevné matce,
se zachvěje a pohřbí rázem v krátce,
co vykonala celých věků práce:
Je člověk malý, rouhavá ať slova
ve vzteku chrlí, ať se zkrušen schová:
jen v tom je velký, že vždy začne znova.