Tak jednou řek’ jsem si: Já budu žít!
Z poháru radosti Věčnost chci pít,
neb Radost a Věčnost jedna jest věc,
a Duše chce svobodu, a Život jich klec.
Nuž, rozbíti klec – v tom záhada jest,
a vězeň jak dívám se v bezedna hvězd,
jak mřížemi řinčím, dál odtud, pryč!
má chábne vždy síla a vzrůstá jen chtíč!
A nechť se i utluku, nechť ztracen cíl,
i v tomto zápasu přece jsem žil!
Nechť klec jsem nerozbil, nechť tluku se v ní,
vždycky se v záři hvězd bezpečně sní...