Ten měsíc druhdy přes zvlněné klasy
a přes šumící stromy k nám se díval,
dnes, přítel starý, skrze mlhu kýval,
skryt jako oko v její stinné řasy.
Pak zvítězil a pln magické krásy
nám v cestu vjel, kde její svah se stmíval,
a starou píseň lásky s námi zpíval:
„že já jsem věčně tvůj, ty věčně má jsi!“
Pod námi město plné kouře, dýmu,
továrny v kladiv ruchu, v huku strojů,
nad námi tiché, jasné zimní nebe!
My k blahu povzneseni nejvyššímu,
jak stíny lehcí na konci všech bojů:
Vždyť pro vždy ty mne máš, jak já mám tebe!