Jdem parkem v zimě, lupení druž sporá
se lehce chvěje na dubech i břízách,
mhou luna kmitá hektická a chorá,
mhou stromy stojí jako v bílých řízách.
My pouze, černé skvrny v pláni bílé,
jdem zmrzlou cestou, která jíním šedá,
jdem, bychom šli, bez směru, nahodile,
před námi havranů pár křídla zvedá.
Hle, odletují s křikem. I těm cizí
je tady krok náš. My jsme zmlkli zcela,
svět dokola nám v jednom šeru mizí,
jdem, jakby všem nám prchla duše z těla.
Jdem jako stíny, jež na plátno sněhu
kdos z kouzedlné svítilny své hází,
jdem v neurčito mlhou beze břehu,
jen ztracených dnů žluč nás doprovází.