Jak je asi nyní venku,
kde zněl hovor náš a smích?
Pusto v sadě, na nádvoří,
děsné ticho v alejích!
Cesta jako po vymření,
všudy sněhu modrý stín,
mlčí les a mlčí řeka,
mlčí jez a mlčí mlýn;
topoly jak obelisky
plny perel trčí v mrak,
každé křoví palác gnomů,
ptáka darmo hledá zrak.
Pole v dálku zasněžena,
darmo hledáš směry cest,
tyče, dráty telegrafu
jsou jak stkány z bílých hvězd.
Ticho! – Mžikem jako přízrak
krajinou vlak proletí,
kotouč jisker, dým a rachot
a zas ticho v zápětí.
Jenom stále čistě modrý
kouř se vine z nízkých chat,
jakby ptal se, zda bůh lásky
nad světem bdí posavad?