V těch zimních nocích jinak hvězdy svítí
než v létě, vzduch kdy těžký vůněmi,
tak vysoko, tak vzdáleně se třpytí,
tak mrazivě, tak cize nad zemí.
Ach, milenců k nim vlídný poměr milý,
kdy hrály jiskrami skrz lupení
do loubí jasmínových v sladké chvíli!
Teď v závěj zří a vlhké kamení.
Teď jedině na slzy vzpomínají,
jež mrznou chudým v hladu na tváři.
Po věcích, až se světy ztroskotají,
v tvář prázdné zemi takto zazáří.