„Pod sněhem nech mne, matko, spát,
věř, netoužím víc ani vstát,
když nesmím, co chci, milovat!
Sníh věru dobrý příkrov jest
na konci bludných, lidských cest,
jak nebe tisíc má on hvězd!
Pod mlčícími nebesy
sníh křišťaly své zavěsí
na chaty, ploty, na lesy.
Kdo mrtvý pod ním, tichý již,
necítí zradu, lest a tíž,
spí dobře – však to stejně víš!
A jarem sníh když roztaje
a vše se vzbudí do máje,
sníh aspoň v slzu zahraje!“