Na cesty myslím osamělé v polích,
kde chodívali jsme kdys podvečerem,
na stezky listím plné nad jezerem,
na chladné svity slunce na vrcholích.
A letím v duchu po těch pláních holých,
jež zněly ptactva ve ohlasu sterém,
jichž běl jen místy vran se tmí teď perem,
jež v skřeku slétají se na topolích.
I silnice se ztrácí v závějích...
jí krajem babka o berlích se šourá,
kde vrabčík zrnko sbírá v kolejích.
A ticho, jakby příkrov na vše bílý
se snes’ – i v srdci němá citů vzpoura
jen lhostejností hlavu hlouběj chýlí.