Já znal ji. Mezi okny denně
svou líčívala bledou líc,
pak s nahou šíjí roztouženě
v šer dívala se do ulic.
Však hořkou slzu v spuchlých víčkách
a v černém šatu beze slov
vždy chodívala o dušičkách
a každoročně na hřbitov.
Po žádném neohlédla muži
se cestou celou v bolu svém
a nesla věnec z bílých růží,
jenž koupen hříchu penízem.
A klekla pak a věnec kladla
na dětský růvek do hlíny,
na dítěte rov, kterým padla
v běd nekonečné hlubiny.
Tu cítila, jak žití drahou
hloub klesá denně víc a víc...
Však večer v okně s šíjí nahou
se opět smála do ulic.