Země.

Co země jest? – Mohutná lebka stará, myšlének obřích nesmrtelná síla v ní klíčí, tyčí se a vře a hárá, by jara divy věčně ven se lila.

Ať v dálku holá písku vlny stáčí, ať leskem tropických se věnčí pásů, tvář boha vždy se usmívá neb mračí ve vráskách hor i ve vlnění klasů.

To její dech, jenž z pralesů se zvedá, jím bahno čpí a hyacint jím voní; bok její často lysá skála šedá, jak moře věků tlouklo divě do ní.

Jí člověk vztyčil oltář nejprvnější. Ó hmoto živá! Nehynoucí látko! Jak zajásal, když z tmavých dral se skrejší, tě políbil a zvolal: Zdrávas, matko!

Ó Kybelo! ó Demetro! ó země! Žel, člověk na tě zapomíná příliš, Ty svatá v mraky zvedáš siré témě, leč v lůně svém za prací svou dál pílíš!

A vléváš život v cedry, sosny, třtiny a necháš pluhem zbrázdit svoji líci, zříš s úsměvem svých lesů na mýtiny a s vzdechem jen se díváš ku měsíci!

Co z tebe bude za tisíce věků, až v dávno zhaslých světů pusté směsi ty vzpomeneš po divých bouří jeku na smích svých lučin, na pralesů plesy?

Až vymře člověk, jenž tě cenil málo, a ty jen budeš prázdnou škvárou, holou, jíž slunce neznámé, jež v bezdnu vzplálo, jak posměch šlehne v líc svou aureolou?

Tam budeš viset ve kostnici času jak suché zrno na růženci mnicha! Ó kterak teprv teď tvou cítím krásu! Jak cítím život, kterým prs tvůj dýchá!

Zda anděl kýs, či člověk doby příští nás lepší, větší u tebe se staví, a pozná, co teď z hrudi tvé se prýští, vře v našich žilách, proudí z tvojí hlavy?

Zda pozná, Homer na tobě že zpíval, v smích Rabelais a Dante klesal v snění? Žes byla lodí, jež, když hřímal příval, vždy nesla věrně duchů zápolení?

Co stát se má, se stane. Vím však, matko, že člověk vždy se vrátit musí k tobě, jeť pravda věčná a blud trvá krátko. Tvé lůno nesouc jej se chvělo v mdlobě,

on synem tvým a svazky ty jsou svaté. Pryč s modlami a věřte pouze lásce! Tou lůno tvé je věčně vrchovaté, ta utkví úsměvem i v hor tvých vrásce.

Ta život požehná všem, kteří pijí ze zdrojů tvých a lámou chléb, tvé tělo, tou splyne vesmír v jednu harmonii, co plálo, zrálo, létlo, kvetlo, vřelo.

V ní zmizí výkřik lidských utrpení, vše bude radost a vše život jeden, skráň zvedne Columb věků příštích v snění a křikne: „U cíle jsme! Eden! Eden!“