ZEMĚ.

Jak často, země, jsem se zadumal nad šumem hvozdů tvých, nad tichem skal, nad řek tvých slunným tokem, a vida tvorů tvojich rej a kmit

jsem vsnil se v čas, kdy pouze nummulit byl jediným tvým okem! Ó ticho slavné! Skalin strmých řad kol dumá v polkruhu, ni štěrku pád

o bok jim nezazvoní, jak vznesly druhdy přísná čela z vod, ční do kola, jen mračen chorovod u skrání se jim honí.

Jen vítr křídlem lehkým letí kol, na úpatí jich ohne trávy stvol, dál cválá roveň oři; však v nitru skalním slídu s křemenem

objímá žula tuhým ramenem a první krystal tvoří. Leč sotva život překročil tvůj práh, ó matko, země! ve všech proměnách

juž vzniká, roste, bují, kdo prošel hloub tvých jezer a kdo sčet, kam vnikla vlna, kde zkameněl květ ve knize skalných slují?

Kde stopy vod jsou a kde plamenů? My nyní v bázni čteme z kamenů, co kdys v tvé hrudi vřelo, co z prsou tvojích ssálo žití vzruch,

by pro věk příští spjato ve skal kruh v nich jako v rakvích mřelo. Čtem z knihy tvé, čtem stále víc a víc, a stopy škeblí, raků, lilijic,

toť směr, jímž život plynul. Tys jeho jiskru vloženou v tvou hruď v žár vznítila a řekla: zaplaň! buď! a lávy proud se řinul.

A kapraď sedla na hor útesy, vše bujelo a brzy pralesy svou v slunci třásly hlavou; tu bájné stromy, dvojklanný jich tvar

čněl v závratnou výš, v clonu šedých par svou míse zeleň tmavou. A v močálech a lesů zášeři se hadi svíjeli a ještěři,

slon pozved’ hlavu z rýže, hroch bahnem bředl, hledaje svůj lup skřek dutý v dol slal orel, noh a sup i kondor, vzduchu kníže.

Ó země! každý tvůj pruh, to je list, kde možno sny tvé minulosti číst i tvého citu plání, ba tak jsi plna divných zázraků,

že často bůh sám z hvězdných oblaků se k tobě spící sklání. A zřím jej, okem tiché lahody jak čítá v skalné knize přírody,

v své zrcadlo se dívá... Zář jeho oka plane, hvězdy jas, sníh ledovců, toť bílý jeho vlas, jenž s mračen dolů splývá...