Kol cukrovaru dlouhá, bílá zeď
do nekonečna v dál se táhla nudně,
po pravé řepa jen, trav nízkých změť,
já musil kol zdi nechtěje jít bludně,
i proklínal jsem zeď tu zdlouhavou
jsa cesty přemožen již únavou.
Však chutě když jsem do cesty se dal,
za svoji krátkozrakost jsem se styděl,
neb teprv že jdu v stínu, já jsem viděl,
co na všem ležel června prudký pal,
ze stínu zdi té, mnou jež prokleta,
v žár vesele jsem patřil do světa.