Žebrák Buddhův.

V pariů čtvrti v svojí bídné chatě sám ležel na otepi shnilé rýže, sny létly, žádný nesklonil se níže, jak též by zhrdal ubožákem v blátě.

Mrak hvězdy shltil podoben jsa draku, jenž roztáh’ křídla až k obzoru kraji; naslouchal žebrák, kterak větry lkají. – Les bambusů byl z dálky roven mraku.

V té chvíli, když tak dumal ve svém trudu, on zavržený a poslední z lidí, kdy jako supa, jenž po lupu slídí, zřel nad svou hlavou kroužit těžkou nudu,

v té chvíli ozvaly se rány pádné na dvéře chaty, padaly tak prudce, že hádat mohl, jak se chvějí ruce, jež bušily je. V této noci chladné

kdo u něho cos pohledávat může, čí v proklatců čtvrt zajít můž’ krok bludný? kde člověk jest, jenž z bídy jeho studny by napit šel se? – Otevřel, zřel muže.

Stál v šeru před ním jako cedr přímý jsa opatrně zahalen v plášť řasný, svit hvězdný linul se mu z očí jasný a tilaky měl kresbu mezi nimi.

Stál chvíli mlčky, žebrák tich se díval do tváře jeho, z níž proudila záře tak jemná, jako plný měsíc v páře když vstává z lesů, v nichž se přes den skrýval.

Pak pravil, jeho slova hudbou zněla: „Jen, kmete, nelekej se, proč jdu v noci; já děkovat ti musím, co v mé moci, tě odměnit; čas letí jako střela

a málo mně ho zbývá do svítání, než odejdu, a proto poslyš krátce!“ Žebráku bylo jako ve pohádce, sed’ na lože a skráň zaclonil dlaní.

„Jsem Gautama, ty bledneš, jsem syn krále,“ a řásný plášť při slovech s beder strhnul a z vlasů vínek rval, jej ve prach vrhnul a v očích kmeta tím rost’ neustále.

„Tys otec můj, tys vzkřísil moji duši, jež spala tvrdě, já tě viděl z rána, tvé šaty hadry, a tvé tělo rána, tvá skráň jak otep, kterou žernov kruší.

Já tebe zřel, blesk sjel mi v hruď; já viděl, proč ty máš trpět, když já tonu v pychu, a skvosty, žezlo, trůn, to vše mi k smíchu, já před sluncem se člověkem být styděl.

Co z démantů já řetěz kolem hrdla si ovíjím – ty škrabeš hnis svých vředů, ty v prachu, kalu, červů žiješ středu a za pokrm ti stačí datle stvrdlá.

A já se ptal: Čím tento člověk zhřešil? Proč bídný jest, proč já mám býti králem? A v žití poprv zachvěl jsem se žalem a poprv jeho těžký spor jsem řešil.

A přes den rostla propast v duši mojí, dům otce opustil jsem za soumraku a prosím tebe nyní, slzy v zraku, dej dále proudit svojí lásky zdroji,

cos ve mně začal, dokonej svou rukou! Měj soucit se mnou, pociť teď mou bídu! Ne první víc, chci poslední být z lidu, chci jeho trudem žít a jeho mukou!

Chci prchnout v poušť, chci trůn opustit zlatý, chci myšlence dát věčnosti tu pídi, již zveme život, – kol však po mně slídí, a proto prosím, starče, půjč mi šaty;

zder obličej můj a pomaž jej špínou, půjč hadry mně a žebráka hůl pádnou, tak oklamu snad strážců bdělost zrádnou a doplazím se v lesů klenbu stinnou.

Ó smiluj se a vrať mi žití nové!“ I roztáh’ ruce a pláč sotva dusil; kmet na kolena před ním klesnout musil a slíbat jeho slzy opálové.

Lkal: „,Dovol, ať jdu s tebou, v klidu svatém přej žít mi v poušti s tebou řadem roků; chci sloužit ti, stát věrně po tvém boku!‘“ On líbaje ho pravil: „Buď mým bratem!“

A rychle šat byl změněn, zakuklení pak oba vyšli. Stromů haluzemi chvěl vítr, městem spícím s pochodněmi sto letlo sluhů v divém pobouření.

„Juž hledají mne!“ – „,Jen se neboj, pane! kdo k vůli pariu by pozved’ páže?‘“ A v skutku, plaše minuly je stráže, juž město v dáli jako z mlhy stkané.

Po pěti dnech tak velkou řeku stihli, hlať její tratila se pod lotosy, co květ, v svém luně neslo perly rosy a opic shluky před nimi se mihly,

a papouškové jak plameny živé se po lianech houpali, sta očí se listím dívalo, skal na úbočí jak smaragd květly mechy zádumčivé,

pod hrocha krokem praskala změť sítin, chlad padal z chlebovníků obrovitých a lesní včely z úlů v stromech skrytých se rojily a ghazell stáda z mýtin.

„Zde zůstanem,“ řek’ Buddha. Tak se stalo, a mechy kol že měkčí byly rázem a stromy květy všecky střásly na zem, kde stanuli, v tom žebráku se zdálo.

A banan spustil liany své všecky, dvé větví sklonil proti skále v střechu, a jejich šerem vyrůstaje z mechů hrál modrý zvonek jako pohled dětský.

Tak žili tady; skrz těch lian clonu se dívali na pouť hvězd neustálou, před větry vzadu ochráněni skálou ve stálém dešti květů, v moři tónů.

A Buddha vidění měl velká, děsná; tvář hořela mu, zrak mu blesky planul a slzí ručej mu až k nohám kanul, co v nocích štkal, to byla hymna plesná.

To před hvězdami nebesům v tvář znělo: Jsou všichni lidé bratři rovni sobě, ten největší, kdo žije ve chudobě, ten nejvyšší, kdo ve prach níží čelo.

A hloub se nořil v svoje svaté dumy, kmet poslušně stál stranou, much a střečků roj odháněl mu i pitvornou smečku vřískavých opic i papoušků tlumy.

A když stkal Buddha nauku svou svatou, les opustil, by lidi lidmi učil, kmet stále s ním; bol, který jeho mučil, byl jeho bol, stih’ jeho duši vzňatou.

A triumfalný jeho pochod světem on provázel; když Buddha velké dílo juž dovršil, když davů chlebem bylo, co vysnil sám, po shonu dlouholetém

jim starý prales kynul vlídně z dáli, i chata, jež se ve lianech tratí, a, jako v hnízdo když se ptáci vrátí po první těžké zkoušce, zajásali.

Teď teprv nastal pro ně život pravý, teď v Bhagavat se ponořili zcela a v dumě velké pozvednuta čela, tak snili, v srdcích velký oheň žhavý!

A nořili se hloub až věcí ke dnu, ve svaté illusi tak zřeli zemi a nové soustavy se slunci všemi a s žitím sterým jako bytost jednu.

A necítili divoký cval roků, jim mořem čas, v něm oni kapky malé, jež rozplývají se a v neustálé vln třenici se tratí v celém toku.

A poslední když velká duma svatá, Nirvany sen, jim sklonila se k skráni, když naposledy zřeli v slunce plání a za ním v zářné bezdno Bhagavata,

děl Buddha: „Bratře, hleď, jak moje údy ovijí lotos modrých zvonců květem!“ Ten vzdychl k němu zmírajícím retem: „Mé tělo bílými je tkáno všudy!“

A v náruč pak si klesli, jako v zkvětlém tak byli v hrobě – věčnost kol jak moře, ve důlkách očních svítala jim zoře – a celý svět kol porosen byl světlem.