Mně z hlavy nejde onen starý žebrák,
Bastien Lepage jak jej namaloval:
do mošny svojí kousek chleba strká
a z vrat se šourá, přimhuřuje oči,
tvář poťouchlá, jež praví: pro den dnešní
mám již svůj krajíc, zítra ať si přijde,
co přijít chce, potopa, konec světa.
On má svůj krajíc – není více žebrák,
snad dostal je, dost možné, že jej ukrad’,
však má jej, a to v posled rozhoduje,
jej strká v mošnu, a to triumf jeho,
jest král v svých očích, ba jest ještě více,
neb má svůj krajíc pro dnešek, a basta,
ať přijde potopa i konec světa,
on má svůj krajíc, není více žebrák!
Oč všichni lepší jsme než tento žebrák?