Ve středu nymf, jež ruce spjaly k reji,
hle, kentaur stojí děsně nemotorný,
na syrinx píská, chce as býti dvorný,
a nymfy posměšně se uklánějí.
Dál na břehu se lehké třtiny chvějí,
sní kaktus, dumá cypřiš nehovorný,
tlum volavek a čápů v rej ten sporný
zří s oblohy, kde bílé mraky spějí.
Ten starý střep, kde barvy ohmatané,
mne divně dojal, jako v máji tísni
zřím pažit skvít se, nebe růžně plane.
Cit divné nostalgie v ráz mne schvátil
při, Hellado, tvé nesmrtelné písni,
já cítil, člověk moderní co ztratil.