Zde mohlo bydlet štěstí – proč jen ho není tu?
Ni jeho stín zde není a není soucitu.
Den po dnu šedobarvý se vlekne jako v tmách,
jak žlutá zrnka písku praděda ve sutkách.
A dopadnou-li zrnka, sutky se obrátí,
však ztracené v nich časy se nikdy nevrátí.
Zde mohlo bydlet štěstí a prchlo – proč a kam?
K těm přesýpacím stále jen patřím hodinám.
A písek padá, padá, vteřina za druhou,
a každá v spáry chytá mou duši ubohou.
A výsledek zde všeho zničené štěstí jest,
jak mohlo krásné býti! Proč uprchlo z mých cest?
Já každou svoji vinu oplakal tisíckrát,
však lhostejně se řine dav dnů mých v písku spád.
A v hlubinách čtu stínu i v jasu zenitu:
Zde mohlo bydlet štěstí. Proč jen ho není tu?