Zda čítáš, Pane, ony všecky rány,
jež byly tvojim spravedlivým dány
v tom hrozném boji staletí a věků?
Zda nedíš sám, já hřešil na člověku,
já bez světla jej nechal bloudit v šeru
a příliš pozdě lidskost, svoji dceru,
jsem ukázal mu v celé její kráse?
V svých proroků a myslitelů hlase
jsem k němu mluvil hádankami pouze,
a jemu, který v obra velké touze
chtěl na svá ňadra strhnout vesmír celý,
jsem uzavřel v kout úzké lebky ztmělý
jen malou jiskru, mezi zlem a blahem
jež kmitá se jak plamen větru tahem. –
Či zvyk’ jsi válek divokému řevu,
že neslyšíš jej v andělů svých zpěvu?