Smutná zima tloukla v okna, s hustých brv jí sníh se řítil, v krbu vítr zabloudilý úpěl, naříkal a vyl.
V jizbě ticho sladkodeché; sám v lenošce pradědově nad knihou jsem nakloněný v blahém klidu dlouho snil.
Ve papíru a knih změti starý samovar si zpíval, a mně zdálo se v mém snění, jako by to bzukot byl;
bzukot včely zlatokřídlé, která v letní večer vonný s kořistí svou zbloudila sem ztrativši své pouti cíl.
A já viděl dlouhou alej košatých lip v plném květu, na nichž vůni opojivou každý kvítek v azur lil.
Květem zlatým byla včela a květ zlatý ronil vůni, chvěl se, svítil, včelu v ňadrech hostil zlatých, jakby žil.
Zlatem vlnila se pole, dlouhá pole, nedozírná; v klepot kos z nich ženců z dálky veselý zpěv hlaholil.
Leto! leto! duše jásá. V tom však zima sněhu kotouč v okno stříkla a já cítil, jaký sen mne okouzlil.
V krbu fičí to a syčí, vichr šílí, pílí, kvílí, hukot žalný, nářek dálný, jeden spěch a vzdech a kvil!
V nářku tom cos na má okna klepe, tepe. – Ticho. Zase! jakby pták to matným křídlem na římse se zachytil!
Malé ptáče – vlaštovička! Zas to klepe. – A zas ticho; vítr houknul a v řev nový slabý klepot zatopil.
V lenošku jsem klesnul zpátky, myslil jsem na ony ptáky ubohé a pobloudilé, z nichž já jsem se zachránil.
Na ty pěvce, na ty snílky, nepřízeň jež honí světem, na myšlenek velkých lovce, jichž zrak zoři slunce pil!
Na ty, kteří věří v krásu, věří v dobro, z nichž rád každý na pouti za idealem domova krb opustil.
Na ty, kteří s větry v boji, motýlové, nad pláň moře zabloudili a teď mají trud a bídu za podíl!
Bez přístavu, kotvy, štítu, bez hnízda a bez perutě kdesi hynou; jak je život zneuznal a otrávil!
V chvíli té jsem nemoh’ více klesnout v sladké svoje snění, dávno krb mi teplý kynul a samovar ševelil.
Knihy stranou! Darmo láska blankytným se okem smála, až v noc temnou žal byl se mnou, z dumy jsem se nevzchopil.
Stále křídel vlaštovičích slabý tepot zněl mi v uchu, výkřik pěvců zabloudilých na vždycky mi v srdci zbyl!
Cookies on Poetry Cove