Když spal jsem, duch můj z těla vzlet’
si nejkrásnější hledat květ
a prolet’ celý boží svět.
Chtěl najít soujem krásy, něh,
kam dobroty by paprsk šleh’,
jejž hostit můž’ jen rajský břeh.
A letěl, zčeřil obilí,
na kterém vůní opilí
se kolébali motýli.
A letěl, padl do travin
a slíbal rosný jejich klín,
let’ vrbami, skrz olší stín.
A zpěvné duše spících hnizd,
čím vlna šeptá, chví se list,
lesk hroznů, jenž plá v amethyst;
květ svlačce s květem koukolu
i stříbrný pel topolů,
ze slunečnic hrsť plápolů,
a vůni spící v liliích,
měsíc, jenž visel na větvích,
vše na svá křídla nabral tich.
A prškami hvězd, poupaty,
a hudbou noci provátý
jak plný byl a bohatý!
I našel tebe. – Jaký div!
vše zbledlo, co snes’ z luk a niv,
a žebrákem byl jako dřív.
Chtěl tobě dát – čím oplýváš,
vše květy – ty je v srdci máš,
vše hvězdy – duše tvé jsou stráž.
Neb zázračný jsi sama květ,
jenž roste jednou za sto let,
jejž nemá celý boží svět.
Na oči dát jej – zjasní zrak,
že duše lehká jako pták
až k bohu letí do oblak.
Na hlavu dát jej – z únavy
se vzchopí mdlý, kdo churaví,
se potěší a uzdraví.
Však na srdce jej položit,
to znamená vždy šťastným být,
vždy milovat a věčně žít!