Závět.

Pan Walter z Vogelweide to neodpustil smrti, že všecko lačnou perutí nám uchvátí a zdrtí.

Ó jak měl oplakati květ luhů i šum háje? Vždyť ve všem písně zvučely a ve všem lásky báje.

I kroutí šedou hlavou a v myšlenkách se ztrácí. Ó kdyby aspoň ze všeho mu zbyli v hrobě ptáci!

Vždyť často v svoje písně tkal písní jejich zlato, a teď se s nimi loučit má – jak pomysliti na to?

I rychle chopí péro a píše do závěti: „Nechť čas mnou zchvátí památku, jen ptáci ať ji světí!

Za lesklé jejich peří, jak dělával jsem v žití, na hrobě mém, na hrobě mém jim dáte denně píti.

A k tomu na odměnu za písně jejich zlaté na hrob můj zrnka pšenice jim denně nasypáte.

Když potom k svému stolu se slétnou v ranní době, jich zvučný švehol uslyším a usměju se v hrobě.

Ať zpívají mi do snů a Bohu na oslavu!“ Tak stanovil a pokojně v hrob složil šedou hlavu.

I stalo se, jak žádal. Čas přes hrob jeho letí, však denně ptáků rej a zpěv památku jeho světí.

Leč opata a mnichy křik ptáků ze sna ruší. „Ó Waltře, že jsi nemyslil spíš na svou hříšnou duši!

Měl na mše jsi nám dáti za hříchy svého mládí.“ A pan opat se usmívá a bříško svoje hladí.

„Oj, páni bratři mniši, my zpěváci jsme taky; pro spásu duše Waltrovy my vystřídáme ptáky.

A v úmrtí den jeho na hrob mu dáme svíčku, a ještě z pšenky zbude dost každému na žemličku.

Což ptáci! hloupost pouhá, – těm stačí hodit kámen.“ Sbor mnichů svorně zajásal a zbožně pravil: „Amen!“

Na hrobě pana Waltra o ptácích ani zvěsti; leč denně mnich má žemličku – ó jaké velké štěstí!

A s úsměvem dí opat, a každý mnich se šklebí: „Ó Waltře, děkuj v hrobě nám – nu, teď jsi jistě v nebi!“