To srázný let byl. Udýchaný kůň
se zarazil. Jak zřel bych v tmavou tůň,
zřím v minulost, kde se to rve a sváří.
Stůj, druhu, chvíli dumy v objetí,
cval ještě krátký, a již vpadne ti
do uzdy Stáří.
Víš, pamatuješ, jak jsme vyjeli?
Tak oba mladí a tak veselí!
Tu skutkem bylo hned, co byla vůle.
A dnes juž zvolna zvoní zpěv nám rtem:
Co chcem, kam jdem, svým snem a povzletem? –
Ultima Thule!
Hluk za námi. – Slyš, jak se vlní vzduch!
To potlesk byl a křik a slávy ruch,
já nevím, zda to nám platilo vskutku?
Což zmije syčeti jsi nepřeslech? –
Dost klidu! – Času není na oddech,
dál, nechť i v smutku!
Dál! – Jak jsme sobě řekli před lety.
Dál! – Snad nám sletí píseň na rety,
snad hořký vzdech jen! – Jedno, milý oři!
My věříme v sfer hudbu přesladkou,
nám přece nejsou hvězdy pohádkou,
jež z tmy se noří.
A jsou-li, nové nám juž v srdci hoří!