Zas nový klep, a věru stojí za to,
i naslouchá mu jako hudbě tónů;
nad vějíř ku starému seladonu
se chýlí, v očích lesk a smíchu zlato;
a mladé ňadro chví se těsně spjato
a šíj se leskne sněhem v luzném sklonu.
Co všecko dal by rád za chvíli onu,
jež prchla jeseně jak listí sváto,
když milovával! – Teď miluje zase,
však tenkrát mlád byl, láskou hluch a slep,
tak chvilka tato oné podobá se.
A totéž jitro, týž vzduch jako tam,
po plesu zrovna pro ten hloupý klep
když rozešli se. – Pro vždy zůstal sám.