„Zas novou píseň!“ tak vždy ironicky
jste ptával se, když nerozhodným krokem
jsem večer k šachům sed’, a jedním skokem
juž bral jste věž – já dál táh’ mechanicky.
A na konci jsem prohrál jako vždycky.
A znova zas; čas plynul líným tokem,
marsala v číši zlatým bleskla okem,
a v zátky ruch zněl smích váš homerický.
To dávno juž. Teď aspoň chvála bohu
vždy novou píseň klidně dopsat mohu,
a jestli přec mne někdo z dumy vzruší,
rty ženy mé to jsou. Nad marsalu
je sladší víno jejích korálů,
a vaše otázka jim nejlíp sluší!