Zas mluvíš ke mně, valná nebes hloubi,
kde jas a stín, kde zář a šer se snoubí,
kde míhají se hvězdné archipely
a v středu měsíc, jich člun stříbroskvělý;
zas mluvíš k srdci mému, země stará,
tou věčně novou bájí svého jara,
svých ptáků zpěvem, tichem svým a bouří
a zdrojů kypěním, a v blescích, v kouři
a v rosné slze na jahody květu,
v cikády smíchu a ve včely letu,
ve stínu smavých bříz a tmavých buků.
Zas mluvíš ke mně, podáváš mi ruku,
jdu za tebou jak děcko dál a stále,
jsem bratr hlohu zkvětlého a k skále
mám tichý soucit, vrba nad potokem
ta kyne mi a s azurovým okem
se směje pomněnka na vlhkém břehu.
Tvou piju sílu a tvou dýchám něhu,
ó přírodo, jsem veselý a svěží
jak míza, která tělem břízy běží
a kypí zlatem na stříbrnou kůru,
a láká třpytnou vážku, šedou můru,
že na pni bzučí to a víří v tísni.
Tak z duše mojí teče mana písní,
ji dávám rád jak skála svoje zřídlo,
ať pták tam smočí duhové své křídlo,
a chodec nohu pomazanou blátem,
plám stejně purpurem i jitra zlatem.