Zapomnění.

Jako řeka, jako moře v dumy mé se často pění silné jak smrt zapomnění, jako hrobní desky tíž;

lidskou radost, lidské hoře, tuchy, zápasy a chtění, síly vzmach a povzlet výš, zhltí tmou, jež nezná zoře.

Velcí byli, silní byli, jak my zrovna v mládí květu, Ikarskému vzdáni letu padli v moře toho plen;

kdo ví dnes, že jednou žili? Velikých pravd jednu větu, jediný svých duší sen neřekli – a tmy je skryly.

Štětec, dláto, rydlo, pero, meče švih a křepkost paží, skutků řady, kdo je zváží, kde jest v mramor vryta zvěst?

Padli v troucheň, stín a šero, darmo hrobů jejich stráží byla pověst, sláva, čest, nových vln je spolklo stero.

Světélek pár na té hlati na pár momentů se kmitá, bludičkami sem tam lítá, aby klesla brzy v hloub;

na chvíli se mnohé ztratí, aby norce paže hbitá v tmy se noříc, světla v sloup výš je vznesla ve závrati.

Sluncí pár se v dálce leskne, toužně náš k nim zrak se vzpírá, v nich je naděj, síla, víra pokolení budoucích;

co vše meteory bleskne, zachví se a brzy zmírá, zas vln šklebný slyšíš smích v duchů dlouhé noci teskně.

Miliony s resignací v moře toho tmy se hrouží, nezastesknou, nezatouží jeden paprsk slávy pít;

blabuň vznikla, blabuň vrací se v to moře, můrou krouží bláznů pár, již věčně žít chtějí myšlenkou a prací.

Co je lepší? Kdo to poví? Dále slepý osud kráčí, on ví, k věčnosti kdo stačí, nesmrtný to neví sám.

Kdo moh’ říci Homérovi, hořký chléb jenž jídal v pláči, že se smát můž’ těmto tmám jeho laur vždy věky nový?