Vy geniové nepoznaní, jež pohltila minulost, jímž strhán lavřín s bledých skrání, než vyspěl v zlatých plodů skvost;
teď věčné noci – hrozné věno! – jste se vší snahou klesli v plen, a život váš i vaše jmeno – toť zašlý zvuk a prázdný sen.
Ó hrozný úděl muset žíti a bez památky umírat, a trhat štěstí, lásky kvítí, a jím si jenom rakev stlát!
Ó hrozný úděl: s myslí vřelou být mrazným světa vírem hnán, domknout se výše duší smělou, a přece umřít – nepoznán!
Vy lidstva bludní Columbové, teď věčnost vaší plavby břeh, zda zaplálo vám v kráse nové, co vítal duch váš v zemských snech?
Vy věštci božstvím oslnění, jimž osud kletbu v úděl dal, vy pěvci hluchých! vaše pění zda našlo tam svůj ideál?
Však blaze vám! – Co je ta sláva, jež nám připadá za kořist? květ nerozvit, jenž opadává, jeseně víchrem hnaný list;
je struna, kterou čas přetíná, by nezněl nocí její kvil, je bouře zvěst, jež uhasíná, než příval mhy se v mračno slil.
Však jen když v plody vypučelo, co bylo dílem dlouhých muk, co bouře silou duší chvělo, čím jásal vašich srdcí tluk!
Ač laur nezdobí vaše čela, ač jmeno vaše zhaslo v tmách, přec ducha záře plná, skvělá dlí minulosti na vlnách.
A v tom vědomí nastupuji ve službě lidstva velkou pouť; já vím, že ve váš přístav pluji, že musím, musím zahynout!
Leč síla má a moje chtění, ty nezahynou, jak můj duch; „zdar smrti!“ – to mé pozdravení, až vstoupím ve váš tichý kruh!
Cookies on Poetry Cove